ČESKÉ BUDĚJOVICE - 09.11.2010 21:18 - Aktualizováno: 09.11.2010 21:27

Od 4. listopadu potkávají návštěvníci Jihočeského divadla v jeho útrobách fotografie mladého českobudějovického autora Michaela Tesaře. I přes svůj věk (není mu ještě ani dvacet let) má tento mladík na kontě již několik úspěchů jako například 1. místo na krumlovské soutěži Prima sezóna, 8. místo na fotosoutěži pořádané webovým portálem www.celysvet.cz či svou první výstavu v budově Gymnázia olympijských nadějích, kde studoval.

V šedivých dnech začínajícího listopadu si udělal pan Tesař čas mezi studiem na krátký rozhovor pro Regionální noviny.

1) Pamatujete si, v kolika letech jste držel fotoaparát v ruce poprvé?

Ne tak docela. Naši měli starý fotoaparát, ještě na kinofilm a moc se mi líbil. Nicméně, byl jsem příliš malý a tak mě k němu nepouštěli. Později mi babička koupila na dovolené můj první fotoaparát, to mi bylo asi 12 let. Vyfotil jsem na něj jeden film a pak ho osvítil, takže z toho nebylo nakonec nic.

2) Bylo fotografování Vaší vášní už v pubertě nebo jste k tomu dospěl?

Jako každá vášeň Vám něco kompenzuje a musíte si k ní vytvořit pouto. V pubertě bych asi nehovořil o vášni, ale o koníčku, popřípadě zálibě. Já sám si myslím, že je potřeba každý kousek umění vnímat jako projev jisté vyzrálosti, respektive nevyzrálosti. Ano, myslím, že to, co dokážu dnes, bych nebyl schopný před několika lety a to i v osobním životě.

3) Někdo má radši přírodu, jiný architekturu. Co je nejčastěji ve Vašem hledáčku?

Když jsem začínal doopravdy cíleně věci fotit, vyhledával jsem spíš depresivní motivy. Osamělé stromy, dveře, které nikam nevedou, pokreslené zdi. Postupem času mě ta tématika začala nudit a na jednom setkání s panem fotografem Robertem Vanem mi to všechno docvaklo. Svět je plný špatného a vidíme to na každém kroku. Kamkoli se podíváme, můžeme vidět bídu, strach, deprese, špínu, ale toho krásného bychom si měli vážit mnohem víc. Víte, když budu chtít vidět znuděné nebo bezradné obličeje projedu se po ránu městskou hromadnou dopravou, fotit je ale nemusím. Fotografie vždy byla o tom zachycovat skutečnost, bezpochyby. Ale máme na výběr, zda tu hezkou nebo tu ošklivou. Já mám raději takovou, která pohladí po duši a jak říkával učitel pana Vana sir Horst, musí to být tak krásné, aby se dalo říct, že právě díky tomu se vyplatilo dnes ráno vstát.

4) Každý umělec potřebuje podporu. Kdo je tou vaší?

Samozřejmě rodina. Nerad bych zabíhal do přílišných detailů, ale matka mi vždy pomohla a vždy mě podporovala už od mala. Teď mám navíc obrovskou podporu od partnerky a věřte nebo ne, znamená to pro mě mnohem víc, než si leckdo myslí. Hodně mě ovlivnila a pomohla mi v těžkých chvílích, ale také se mnou sdílela chvíle radostné. Myslím si, že takové zázemí je základem všeho. Proto jsem tuto výstavu věnoval jí, jako nádhernou vzpomínku na Paříž, kde jsme samozřejmě byli spolu.

5) Jak dlouho trvala příprava Vaší výstavy v budově Jihočeského divadla?

Samotnou výstavu jsme s panem Hosnedlem z divadla nainstalovali za tři a půl hodiny. Ale za týden focení a bezmála měsíc korekcí přes stovky fotek a různých selekcí to rozhodně stojí!

6) Jste s výsledkem těchto příprav spokojen?

Ano, mám k divadlu a literatuře blízko, prostor Jihočeského divadla je proto nejlepší místo pro mou výstavu. Co se týče druhé stránky, tedy mých fotek, to bych nechal na divácích. Já sám se podívám až na vernisáži, zda mě hosté pochválí nebo sní chlebíčky a utečou. Každopádně pro mě mají ty fotky velkou hodnotu, protože je mám spojené velmi hezkými vzpomínky a rozhodně se zase vrátím na má oblíbená místa.

7) Momentálně se Vaše fotografie také účastní soutěže o nejhezčí fotografii nočního města. Mohl byste nám o tom říci něco více?

Je to soutěž serveru www.dvojklik.cz a jediné kritérium je mít noční fotku. Je tam řada povedených snímků a já mezi ně poslal mojí noční Eiffelovku, kterou mimo jiné najdete na výstavě. Uvidíme, jak rozhodne webové obecenstvo. Zatím je ještě dost času na to podpořit své favority, takže se těším na vyhodnocení a doufám, že diváky zaujme právě dominanta Francouzské metropole.

8) Věnujete se i focení na zakázku. Která pro Vás osobně byla zatím ta nejzajímavější?

Že bych vysloveně fotil na zakázku, se nedá říct. Neživím se tím. Nicméně, pro mě byla nejlepší zkušenost z focení Czech Demolition Derby, kdy jsem si opravdu užil focení i program. Mám rád vzrušující závody. Rozhodně zajímavá podívaná a řádka hezkých fotek, je to zatím první závod svého druhu v Čechách. Musím říct, že jsem párkrát zapomněl mačkat spoušť. Například, když se na mně řítil polorozpadlý Favorit a zastavil se několik desítek centimetrů přede mnou. Znáte to, nebezpečné člověka vždycky tak láká, jen mě do teď mrzí, že z toho nemám snímek.

9) Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Ve focení mám jasno. Právě vystavuji, takže je nejvyšší čas připravovat další fotografie a další výstavy. Hodně bych toho chtěl dosáhnout i v osobním životě. Rozhodně bych ale chtěl u fotografování zůstat, je to nádherná vášeň a koníček. Nejen tím, že si člověk uchovává krásné vzpomínky, ale i to, že je může prezentovat ostatním a předat to, co by jinak slovy nevyjádřil.

10) Aktuálně studujute anglistiku na Jihočeské univerzitě. Jak zvládáte studium a focení dohromady?

Žádný problém, po nocích místo knížky probírám fotky a místo domácích úkolů otevírám Photoshop. Myslím, že na focení je času vždycky dost, není to činnost, kterou děláte pořád, pokud se jí neživíte. Ale mám už plán na prázdniny a hodlám se leckde podívat, zafotit a budu mít zase co dělat na přes rok a kdo ví, třeba se znovu potkáme na jiné výstavě.

11) Co byste na závěr vzkázal čtenářům?

Ať se vám všem daří dobře a máte radost ze života, protože uprostřed toho ošklivého je tu to krásné a proto se vyplatí se radovat. Mějte se hezky, s pozdravy Michael Tesař.

Výstava trvá v budově divadla až do 30. listopadu a je ji možné shlédnout každý den po 18:00 hodině. Individuální návštěva je možná po dohodě s autorem.

Více o autorovi a jeho tvorbě můžete také nalézt na jeho webu www.michaeltesar.wz.cz

tes